Netradiční formát, nádherné prostředí a třetí místo jako bonus. Tak by se ve zkratce dalo popsat vystoupení týmu EPO ČEPS na závodě Evropského poháru Adventure Race Slovenia. Fotky uvnitř:)

Organizátoři zvolili trochu netradiční způsob závodu: – bodované kontroly a skorelauf s časovým limitem 52 hodin. Tento limit byl rozdělen do tří etap (tedy jen dvě návštěvy depa), kdy každá etapa měla svůj vlastní limit. Navíc kontroly se skládaly někdy z jedné až tří subkontrol (např. 8A, 8B a 8C), a tým musel pobrat všechny, aby získal dané body. K tomu byly kontroly různě bodované (1 až 4 body), na některých kontrolách byly bodované vložené disciplíny (OB, MTBO) a speciální úkoly (slaňování) a některé kontroly měly vlastní časové limity. Jak vidno systém závodu byl poměrně složitý a neustále bylo potřeba dělat ta správná rozhodnutí. K tomu jsme dostali hned sedmero map a organizátoři povolili GPS.

To už kreslíme, jak pojedem k Bohinjskému jezeru

Start na kostkách

Startovní pole se už trochu roztrhalo.

Start na kostkách na bruslích v Kranjské Goře byla pořádná mela (18 týmů), ale úvodních 15 km bruslí jsme zvládli dobře, přesedli na kolo a v kontaktu s čelem závodu jsme dorazili k lahůdce, k dlouhému slanění (cca 100 m).

Parádní dlouhé slanění chvíli po startu.

Po chvíli už nejde poznat, kde je čelo závodu, spíše žádné čelo není, protože každý tým volí trochu jinou variantu. Přestože jsme ve Slovinsku, cítíme se na závodech jako doma, neustále se potkáváme s českými týmy.

Rubeme to do kopce.

Slunce praží a nás čeká první pořádný kopec – vyjíždíme do cca 1600 m, tam s Jiříkem vyrážíme každý na svou část OB, přichází první bouřka a taky první vynechaná kontrola. Byla sice skoro zadarmo, ale my jsme ten čas prostě na to neměli, takže jsme asi udělali dobře. Další vloženou disciplínu Skike (terénní brusle) jedeme za deště, stejně tak za bouřky sjíždíme k Bohinjskému jezeru, kde nás čeká plavání a první depo.

To vše asi po 9 hodinách závodu. Zatím paráda, disciplíny se střídají jedna za druhou, vše se odehrává v nádherném prostředí, navzdory počasí a díky mým žlutým brýlím mám pocit, že je i hezky.K tomu poslední kontrolu první etapy bereme pět minut před limitem.. funguje to!

Bylo tu hezky, ale nalodit se a pryč odsud.

Rychle se nalodit, pobrat kontroly na jezeře a pak splouváme Sávu-Bohinjku.

Na Sávě-Bohinjce bylo zpočátku docela rušno.

Za tmy vyrážíme na trek, který nám bude dělat společnost příštích 20 hodin.

V následujících 20 hodinách se nic důležitého nestalo. Až na pár drobností… GPS orienťák organizátoři zadali s přesností 150 m, a tak Jiřík s Tomem od Alpinů se vrací po dvou a půl hodinách. Ostatní týmy buď neberou vše nebo tam jsou ještě déle. U Martina se objevují zdravotní obtíže s kotníkem, poslední část z kopce tak jdeme raději opatrněji. “Slimáci” (domácí favorité - tým Lima Salomon) se sesunuli až na dno údolí, nestihli limit a přišel tak o šanci na dobré umístění.

Dalších 23 hodin trávíme na biku a to už se děly věci. Vložené MTBO i OB probíhá hladce, ale přichází druhá noc a s ní i třetí a poslední pořádný kopec – „Vidličkovník“, něco přes 1600 m.n.m. Bojujeme s kopcem, krátkou krizí, průtrží mračen, větrem, mlhou i podivnou mapou. Výsledkem je rubání cesty lesem (v dešti a za větru) s kolem. Těšíme se na vrchol, kde je chata. Tam se ohřejem, dáme do kupy a vymyslíme co dál.

Chata tam sice je, jenže ZAPRTO (rozuměj zavřeno), berem tak dvě kontroly na větrné hůrce a jdem se schovat aspoň na verandu. Naštěstí nacházíme kouzelné dveře, všichni se tísníme v koupelně a zvažujeme co dál.
Je pozdě a čtyřbodovou jeskyni na dalším kopci rozhodně nestihneme.

Na Vidličkovníku nám to všem moc slušelo, posuďte sami.

Martin.

Míša.

Jirka, v pozadí Palonc

Rozhodnutí je jasné: Kašlem na ni, vyzobem to tady v okolí Vidličkovníku (když už jsme to vyšlapali až sem) a pod ním, vrátíme se na něj a sjedeme to na sever a pobereme kontroly u řeky. Jak řekli tak udělali. V mlze pobrali kontroly v okolí, vyjeli zpět na Vidličkovník a zrubali to dolů na sever. Před tím jsme se ale zabalili do NRC folií. Také projeli kolem Francouzi, cvakli kontrolu za bod a sjeli hned dolů..
Jestli byl doteď závod náročnej, tak teď je vysloveně brutální. Máme za sebou přes 40 hodin, sjezd dolů je nekonečnej, šotolinová cesta hodně hrkavá, zhasla mi čelovka, takže jedu na záložní bludičku, je mlha a všichni u toho usínáme. Stačí chvilka nepozornosti a je oheň na střeše, hlava na mapníku, kolo na zemi a někdo v pangejtu. Občas se ozve orchestr brzd a výkřik (v libovolném pořadí).

Nad ránem jsme dole, na asfaltu, na kontrole. Aby toho nebylo málo, Martinovi praská plášť, což řeší polní oprava tubou od Carbosnacku. Protože jsem na treku trochu podcenil péči o nohy, poslední orienťák už jenom poskakuju jak maďar při čardáši. Na OB nám Blouďas potvrzuje, co jsme tak nějak tušili – bojujeme o třetí místo. Nevíme přesně s kým, ale vlévá nám to další krev do žil, sílu do noh a vodu za krk. Na posledním biku potkáváme (kromě pár kontrol, zmatených Švédek a asi po dvacáté tým akademika Kotyka) ještě automobilové závody a uzavřenou silnici, takže si užijeme zase trochu adrenalinu.

Po 52 hodinách jsme v cíli. Všichni záříme a za chvíli se potvrzuje, to co jsme celou dobu tušili. Na bedně jsou jen české týmy – vítězí Tilaci (v mírně kombinované sestavě), 2. jsou Alpini a 3. jsme my. Nakonec jsme o to třetí místo nebojovali s nikým – oba české týmy jsou před námi dost přesvědčive, stejně tak Švédové za námi mají značný odstup.

To už jsme v cíli. Po dojezdu, zleva Martin, Jiřík, Míša a Palonc.

Oficiální výsledky najdete zde.
Více fotek (většina z nich pochází z webu závodu, ale některé jsou i naše vlastní) najdete zde.