Série závodů EPO CUP pokračovala 2. podnikem v červenci v Neratově v Orlických horách. Ačkoli se jednalo jen o jednodenní závod, obsazení i úspěšnost dojetí odpovídala spíše solidnímu adventuru.

Krátká páteční noční etapa, měla být jen jakýmsi předkrmem, pro mě samotného asi byla záludnější než samotný sobotní závod. Bežěcký okruh s kolečkem byl ještě v klidu, ale další disciplínu - sudoku - jsem prostě nevyluštil a to nejhorší teprvě přišlo. Při honu na Jardu jsem při smyčkování na strom prostě sebou třískl na kamennou zem, následovaly mžitky před očima a několik dalších pádů z kola, když noha prostě povolila a nezabrala. Etapu dojíždím jen se sebezapřením a v cíli se na mě smějí dva růžováčci. Tolik nejvýraznější zážitek z pátku a obavy ze soboty.

Ráno vyrážíme na 9 hodinovou etapu, odhadovaný čas vítěze 7 hodin. Začínáme během do vrchu, nohu drží adrenalin, s Martinem po kontrole u bunkru jdeme do mírného trháku a přibíháme k požární nádrži. Bohužel se nám cestou nepodařilo nic zapálit, tak je nádrž plná vody a čeká nás plavání a po něm brusle. Brusle jsou skutečně příjemné, táhlá stoupání i sjezdy, protisvahy, žádné zákeřné zatáčky. Jen kolečko mi upadlo, mám tak o kolečko míň a jedu radši opatrně, v depu nás dojíždí Jarda s Blouďasem. Přezouváme na kolo a míříme do lanového centra. Tam vykřečuju a předjíždí mě skoro všichni (Jarda, Blouďas, Tim i Martin). A to je na dlouhou dobu naposled co někoho potkávám. V závodě už nepokračuje Jiřík, kterého skolilo pražící slunce :/

Následuje rovinatá biková etapa v polských rašeliništích s jedním výjezdem na Šerlich, dvojím nýtováním a sjezdem kamsi do kytek do depa. Tam čeká jen Jardovo kolo a organizátorka s Kofolou a zprávou o čtvrthodinové ztrátě. Posilněn Kofolou a touto zprávou vyrážím na trek. Snažím se ho běžet, ale to se mi na holých vyprahích polích a loukách daří jen tak na půl. Vedro nás postupně všechny spaluje. Po dalších 2 hodinách jsem opět v depu, kde už je nainstalovaná střelnice a taky Martin s úpalem:/ Už závodíme 6 a půl hodiny, čeká nás ještě poměrně dlouhé kolo a je tak jasné, že za 7 hodin to do cíle nikdo nestihne. Na paniku ale bude ještě času dost.

Rychle vyrážím na kole na další kontrolu, a když potkám po chvíli Jardu, jak se vrací z treku, je mi jasné, že sebou budu muset hodně hodit, aby mě nepředjel. Zběsile jedu směrem na kontrolu a když rozbalím poslední mapu, není na ní k mému údivu cíl, ale jen další kontroly. Cíl je totiž v místě startu, tedy na první mapě, a je tak o dost dál a v tu ránu je mi jasné, že to do limitu nestihnu, i kdybych už žádnou kontrolu nevzal. A tak pěkně to bylo rozjetý…

No nic, vyrubu kopec, po páté snýtuju řetěz, poberu cestou pár kontrol a v 6 večer (tj. v čas limitu) si můžu dopřát Kofolu na benzince v Rokytnici. Je jasné, že limit přetáhnu o dost a jedu tak víc na pohodu. Po 9 hodinách a 51 minutách, 51 minut po limitu jsem v cíli. -6 kontrol. O to víc mě překvapuje, že tam ještě není ani Jarda, ani Blouďas a ani dost dalších lidí. Tady jsme se zkrátka nechali všichni nachytat. Zkušeně nás zařízl Tim, který se na poslední etapě vybod na všechny kontroly (krom jedné), do cíle dojel minutu před limitem a zaslouženě tak vyhrál. Dívčí kategorii ovládla Bára.

Večer je samozřejmě večírek. Chtěl bych tady poděkovat Kubovi za pěkný závod i večíre. Závod se nám tak líbil, že z toho co mělo být na hodin, jsme se nechtěli vrátit ani po deseti hodinách, i když už bylo po limitu. Tento odhad se ukázal jako velice platný na našem dalším závodě - Adventure race Bayerwald (mistrovství německa).