Závod se bude pořád měnil, všechny etapy jsou krátké (max. na tři hodiny) až na jednu.. tu první! Startovalo se o půlnoci v Regensburgu a po 8km půlnočního OB, nás čeká přes 70 km treku, na úvod. Závodu se účastnilo jen 8 dvojic, tak to nikoho asi moc nepotkáme…

A taky, že jo. O půlnoci jsme si tedy nejprve obkreslili trať a vyběhli, celý úvodní OB jsme absolvovali s Jardou a Váňou celkem v poklidu. Než jsme ale doběhli na mapu s trekem, čekal nás 2,5 km postup na zadaný azimut.. ve městě.. přes Dunaj. Kontrolu jsme díky popisu (Sporthalleeingang:) našli nečekaně rychle a dostali se do vedení. Od té doby jsme dlouho nikoho neviděli. Počátek podél řeky rychle odsýpal, proběhli jsme krásnou nemocnicí Valhalla připomínající Pantheon a postupně se vydali do kopců, stále bez chyb. Postupně Jirku začala zlobit noha a taky začalo svítat. Za úsvitu nás doběhli Jarda s Váňou a po drobné chybě nás nechali za sebou. Zpomalujeme, kecáme a moc se nesoustředíme, pár chyb, pár růžováčků, trochu blinkání, ale nakonec nějak stabilizujeme tempo.

Předpokládaný čas vítěze po této etapě byl 9 hodin, náš odhad 13 hodin, byl to ale až limit v 15 hodin, který nás dohnal do depa. Vzpomněli jsme si na to až ve 14:43 asi 3 km od depa.. takže úprk. V depu jsme dost překvapeni, že nám kluci dávají jen 20 minut, tak radši rychle přebalujem na další etapu.

Bike, poměrně triviální záležitost po mísních kopečcích. Jirka zvládá navigovat i blinkat za jízdy, prostě multisport :) Po kole přesednem na loď a po 17 km vystoupíme a běžíme zpátky na start lodě. Tam po krátké diskuzi s Jardou, Váňou a Markusem (hlavní organizátor a rozhodčí v jedné osobě) rušíme kontrolu na Čerchově. Kluci nám pořád dávají něco přes čtvrt hodiny, v soutěži už kromě nich a nás pokračuje jen jeden zmatený MIX tým.

Poměrně šalamounsky se zachovaly některé německé týmy. První etapu kategorie Masters vzdali/nedokončili, vyspali se přes noc, rano odstartovali na kratší trať Challenge a vyhrály…

Přestože závodíme zatím jen 23 hodin, tak je to již druhá noc bez spánku a začíná se to projevovat. Postupně oba bojujeme s mikrospánky, ale časem se s tím nějak srovnáme a do depa dojíždíme po 3. hodině ráno se ztrátou jen 7 minut. Tam je noční zóna, takže spíme a ráno v 6 “vybíháme” na kratičký orienťák.

Vybíháme je dost silné slovo, spíš se různě vysouváme a vypajdáváme, všichni máme nějaký problém. Slovy Jardy s Vaňousem: “Ze dvou by šel postavit jeden funkční závodník. Ale ten druhej by to měl hodně blbý.”.

Z OB “přibíháme” před klukama, ale na bruslích jsme zase spolu. Loď je příjemnej odpočinek, do cíle etapy, kde nás čeká slanění do kánoe, dojíždíme opět společně. Rychle vyrážíme na orienťák a daří se nám se rozběhnout. Kontrolu nacházíme jednu za druhou a s jedinou menší chybou jsme tak za hodinu v cíli etapy, kluci zatím nikde. Tam nás čeká nemilé překvapení - nezakreslili jsme si jednu kontrolu, kde je lezení na strom. Není daleko, běžím tak pro ni a docela to rvu, protože jsem naštvanej, ale nevím ani na koho. Jestli na sebe, že jsem tu kontrolu nezakreslil nebo na Marcuse, že nám dal mapu bez kontroly nebo buhví na co. Nakonec na sebe, protože jsem ji prostě při kreslení vynechal.

Kluci zatím pořád nikde, tak rychle na bruslích do depa a vyrazit na MTBO. Celý MTBO docela smažíme ze strachu, že nás dojedou, jedeme i krásně čistě.. až na jednu fatální chybu. Díky kombinaci špatnýho postupu, zákresu i popisu vyrábíme zásek na 25 minut.
V depu zjišťujeme, že před MTBO jsme i přes taškařici s nezakreslením kontroly s lezením na strom měli náskok 50 minut. 50 minut, 25 minut zásek, 7 minut ze včerejška.. no, moc času nemáme.

Na poslední trek praží slunko a jdeme/běžíme tak nějak co to jde. Žádný výrazný chyby po cestě neděláme, ale čistě to zrovna taky nejdeme.. prostě v 15:40 jsme v cíli a slavíme. Nejdřív příchod a po 7 minutách i vítězsví. Zhruba po 20 minutách přichází kluci a to už slavíme všichni.

Před startem si Markus posteskl, že mu do kategorie Masters jezdí málo týmů. Letos jich přijelo osm a vzhledem k tomu, že první etapu dokončily jen tři týmy, tak mu tam příští rok z Němec asi moc týmů nepřijede. Což je trochu škoda, protože podle mě to byl hezký závod a je škoda, že na něm nezávodí více týmů. Pravda, první etapa startovní pole dost protřídila, ale kdyby závody byly jednoduchý, tak by to nebyla taková zábava:)

Krátká páteční noční etapa, měla být jen jakýmsi předkrmem, pro mě samotného asi byla záludnější než samotný sobotní závod. Bežěcký okruh s kolečkem byl ještě v klidu, ale další disciplínu - sudoku - jsem prostě nevyluštil a to nejhorší teprvě přišlo. Při honu na Jardu jsem při smyčkování na strom prostě sebou třískl na kamennou zem, následovaly mžitky před očima a několik dalších pádů z kola, když noha prostě povolila a nezabrala. Etapu dojíždím jen se sebezapřením a v cíli se na mě smějí dva růžováčci. Tolik nejvýraznější zážitek z pátku a obavy ze soboty.

Ráno vyrážíme na 9 hodinovou etapu, odhadovaný čas vítěze 7 hodin. Začínáme během do vrchu, nohu drží adrenalin, s Martinem po kontrole u bunkru jdeme do mírného trháku a přibíháme k požární nádrži. Bohužel se nám cestou nepodařilo nic zapálit, tak je nádrž plná vody a čeká nás plavání a po něm brusle. Brusle jsou skutečně příjemné, táhlá stoupání i sjezdy, protisvahy, žádné zákeřné zatáčky. Jen kolečko mi upadlo, mám tak o kolečko míň a jedu radši opatrně, v depu nás dojíždí Jarda s Blouďasem. Přezouváme na kolo a míříme do lanového centra. Tam vykřečuju a předjíždí mě skoro všichni (Jarda, Blouďas, Tim i Martin). A to je na dlouhou dobu naposled co někoho potkávám. V závodě už nepokračuje Jiřík, kterého skolilo pražící slunce :/

Následuje rovinatá biková etapa v polských rašeliništích s jedním výjezdem na Šerlich, dvojím nýtováním a sjezdem kamsi do kytek do depa. Tam čeká jen Jardovo kolo a organizátorka s Kofolou a zprávou o čtvrthodinové ztrátě. Posilněn Kofolou a touto zprávou vyrážím na trek. Snažím se ho běžet, ale to se mi na holých vyprahích polích a loukách daří jen tak na půl. Vedro nás postupně všechny spaluje. Po dalších 2 hodinách jsem opět v depu, kde už je nainstalovaná střelnice a taky Martin s úpalem:/ Už závodíme 6 a půl hodiny, čeká nás ještě poměrně dlouhé kolo a je tak jasné, že za 7 hodin to do cíle nikdo nestihne. Na paniku ale bude ještě času dost.

Rychle vyrážím na kole na další kontrolu, a když potkám po chvíli Jardu, jak se vrací z treku, je mi jasné, že sebou budu muset hodně hodit, aby mě nepředjel. Zběsile jedu směrem na kontrolu a když rozbalím poslední mapu, není na ní k mému údivu cíl, ale jen další kontroly. Cíl je totiž v místě startu, tedy na první mapě, a je tak o dost dál a v tu ránu je mi jasné, že to do limitu nestihnu, i kdybych už žádnou kontrolu nevzal. A tak pěkně to bylo rozjetý…

No nic, vyrubu kopec, po páté snýtuju řetěz, poberu cestou pár kontrol a v 6 večer (tj. v čas limitu) si můžu dopřát Kofolu na benzince v Rokytnici. Je jasné, že limit přetáhnu o dost a jedu tak víc na pohodu. Po 9 hodinách a 51 minutách, 51 minut po limitu jsem v cíli. -6 kontrol. O to víc mě překvapuje, že tam ještě není ani Jarda, ani Blouďas a ani dost dalších lidí. Tady jsme se zkrátka nechali všichni nachytat. Zkušeně nás zařízl Tim, který se na poslední etapě vybod na všechny kontroly (krom jedné), do cíle dojel minutu před limitem a zaslouženě tak vyhrál. Dívčí kategorii ovládla Bára.

Večer je samozřejmě večírek. Chtěl bych tady poděkovat Kubovi za pěkný závod i večíre. Závod se nám tak líbil, že z toho co mělo být na hodin, jsme se nechtěli vrátit ani po deseti hodinách, i když už bylo po limitu. Tento odhad se ukázal jako velice platný na našem dalším závodě - Adventure race Bayerwald (mistrovství německa).

Organizátoři zvolili trochu netradiční způsob závodu: – bodované kontroly a skorelauf s časovým limitem 52 hodin. Tento limit byl rozdělen do tří etap (tedy jen dvě návštěvy depa), kdy každá etapa měla svůj vlastní limit. Navíc kontroly se skládaly někdy z jedné až tří subkontrol (např. 8A, 8B a 8C), a tým musel pobrat všechny, aby získal dané body. K tomu byly kontroly různě bodované (1 až 4 body), na některých kontrolách byly bodované vložené disciplíny (OB, MTBO) a speciální úkoly (slaňování) a některé kontroly měly vlastní časové limity. Jak vidno systém závodu byl poměrně složitý a neustále bylo potřeba dělat ta správná rozhodnutí. K tomu jsme dostali hned sedmero map a organizátoři povolili GPS.

To už kreslíme, jak pojedem k Bohinjskému jezeru

Start na kostkách

Startovní pole se už trochu roztrhalo.

Start na kostkách na bruslích v Kranjské Goře byla pořádná mela (18 týmů), ale úvodních 15 km bruslí jsme zvládli dobře, přesedli na kolo a v kontaktu s čelem závodu jsme dorazili k lahůdce, k dlouhému slanění (cca 100 m).

Parádní dlouhé slanění chvíli po startu.

Po chvíli už nejde poznat, kde je čelo závodu, spíše žádné čelo není, protože každý tým volí trochu jinou variantu. Přestože jsme ve Slovinsku, cítíme se na závodech jako doma, neustále se potkáváme s českými týmy.

Rubeme to do kopce.

Slunce praží a nás čeká první pořádný kopec – vyjíždíme do cca 1600 m, tam s Jiříkem vyrážíme každý na svou část OB, přichází první bouřka a taky první vynechaná kontrola. Byla sice skoro zadarmo, ale my jsme ten čas prostě na to neměli, takže jsme asi udělali dobře. Další vloženou disciplínu Skike (terénní brusle) jedeme za deště, stejně tak za bouřky sjíždíme k Bohinjskému jezeru, kde nás čeká plavání a první depo.

To vše asi po 9 hodinách závodu. Zatím paráda, disciplíny se střídají jedna za druhou, vše se odehrává v nádherném prostředí, navzdory počasí a díky mým žlutým brýlím mám pocit, že je i hezky.K tomu poslední kontrolu první etapy bereme pět minut před limitem.. funguje to!

Bylo tu hezky, ale nalodit se a pryč odsud.

Rychle se nalodit, pobrat kontroly na jezeře a pak splouváme Sávu-Bohinjku.

Na Sávě-Bohinjce bylo zpočátku docela rušno.

Za tmy vyrážíme na trek, který nám bude dělat společnost příštích 20 hodin.

V následujících 20 hodinách se nic důležitého nestalo. Až na pár drobností… GPS orienťák organizátoři zadali s přesností 150 m, a tak Jiřík s Tomem od Alpinů se vrací po dvou a půl hodinách. Ostatní týmy buď neberou vše nebo tam jsou ještě déle. U Martina se objevují zdravotní obtíže s kotníkem, poslední část z kopce tak jdeme raději opatrněji. “Slimáci” (domácí favorité - tým Lima Salomon) se sesunuli až na dno údolí, nestihli limit a přišel tak o šanci na dobré umístění.

Dalších 23 hodin trávíme na biku a to už se děly věci. Vložené MTBO i OB probíhá hladce, ale přichází druhá noc a s ní i třetí a poslední pořádný kopec – „Vidličkovník“, něco přes 1600 m.n.m. Bojujeme s kopcem, krátkou krizí, průtrží mračen, větrem, mlhou i podivnou mapou. Výsledkem je rubání cesty lesem (v dešti a za větru) s kolem. Těšíme se na vrchol, kde je chata. Tam se ohřejem, dáme do kupy a vymyslíme co dál.

Chata tam sice je, jenže ZAPRTO (rozuměj zavřeno), berem tak dvě kontroly na větrné hůrce a jdem se schovat aspoň na verandu. Naštěstí nacházíme kouzelné dveře, všichni se tísníme v koupelně a zvažujeme co dál.
Je pozdě a čtyřbodovou jeskyni na dalším kopci rozhodně nestihneme.

Na Vidličkovníku nám to všem moc slušelo, posuďte sami.

Martin.

Míša.

Jirka, v pozadí Palonc

Rozhodnutí je jasné: Kašlem na ni, vyzobem to tady v okolí Vidličkovníku (když už jsme to vyšlapali až sem) a pod ním, vrátíme se na něj a sjedeme to na sever a pobereme kontroly u řeky. Jak řekli tak udělali. V mlze pobrali kontroly v okolí, vyjeli zpět na Vidličkovník a zrubali to dolů na sever. Před tím jsme se ale zabalili do NRC folií. Také projeli kolem Francouzi, cvakli kontrolu za bod a sjeli hned dolů..
Jestli byl doteď závod náročnej, tak teď je vysloveně brutální. Máme za sebou přes 40 hodin, sjezd dolů je nekonečnej, šotolinová cesta hodně hrkavá, zhasla mi čelovka, takže jedu na záložní bludičku, je mlha a všichni u toho usínáme. Stačí chvilka nepozornosti a je oheň na střeše, hlava na mapníku, kolo na zemi a někdo v pangejtu. Občas se ozve orchestr brzd a výkřik (v libovolném pořadí).

Nad ránem jsme dole, na asfaltu, na kontrole. Aby toho nebylo málo, Martinovi praská plášť, což řeší polní oprava tubou od Carbosnacku. Protože jsem na treku trochu podcenil péči o nohy, poslední orienťák už jenom poskakuju jak maďar při čardáši. Na OB nám Blouďas potvrzuje, co jsme tak nějak tušili – bojujeme o třetí místo. Nevíme přesně s kým, ale vlévá nám to další krev do žil, sílu do noh a vodu za krk. Na posledním biku potkáváme (kromě pár kontrol, zmatených Švédek a asi po dvacáté tým akademika Kotyka) ještě automobilové závody a uzavřenou silnici, takže si užijeme zase trochu adrenalinu.

Po 52 hodinách jsme v cíli. Všichni záříme a za chvíli se potvrzuje, to co jsme celou dobu tušili. Na bedně jsou jen české týmy – vítězí Tilaci (v mírně kombinované sestavě), 2. jsou Alpini a 3. jsme my. Nakonec jsme o to třetí místo nebojovali s nikým – oba české týmy jsou před námi dost přesvědčive, stejně tak Švédové za námi mají značný odstup.

To už jsme v cíli. Po dojezdu, zleva Martin, Jiřík, Míša a Palonc.

Oficiální výsledky najdete zde.
Více fotek (většina z nich pochází z webu závodu, ale některé jsou i naše vlastní) najdete zde.

Dále jsme závodili ve Slovinsku na závodě evropského poháru Slovenia Adventure Race (Palonc, Jiřík Dvořák, Martin Mec, Míša Pačáková), kde jsme obsadili 3. místo. Reportáž z tohoto závodu přineseme během pár dnů.

Tratě na Jesenickém Tvrďákovi jsou každý rok víceméně stejné, jen letos byl závod celkově hodně vyrovnaný a o každé místo se bojovalo až do konce. Krásně jsem si jej užil a posloužil jako parádní odreagování před státnicemi. Nakonec z toho bylo 6. místo. Konečné výsledky jsou zde.

Na DKNV survival jsem po několikanásobné anabázi se změnou parťáka/parťačky před závodem absolvoval závod s Vaškem Husákem v týmu www.stenahk.cz a tedy jako ne-akademik. O vlastnostech tohoto závodu těžko psát něco objevného - závod má již několik let pořád stejné světlé stránky a pořád stejné neduhy. Po více než 18ti hodinách jsme si dojeli v nejsilněji obsazené kategorii Muži-OPEN dojeli pro 4. místo. Konečné výsledky jsou zde.

Pár fotek je tady (fotil Lukáš Pelech)

Volnej víkend, učení na státnice a poměrně blízký závod (pro nás moravské je Krakow blíž než třeba Cheb) z toho udělaly jasnou volbu. Organizátoři se se zatopeným Polskem vypořádali velmi dobře, zaškrtali třetinu mapy, zrušili dvě kontroly na kole, změnili místo, kde se pojedou kajaky.. to vše přehledně a rychle a tak, že start se spozdil jen o půl hodiny. Klobouk dolů.

Na start se postavilo asi 35 dvojic, mezi nimi i kvalitní a známé týmy: Speleo, Navigátoři, 360° a podobně, takže závod sliboval kvalitní bitvu. Začínalo se na kole a pěkně z ostra. Všichni tak nějak naznali, že by bylo fajn, kdyby se odtrhla vedoucí skupinka.. ale všichní v ní chtěli být!
Pole se nicméně začalo trhat asi po hodině, kdy se objevila první nesrovnalost mapy s terénem a následný kilometr nové disciplíny zvané riverbiking - jízda na kole v půl metru vody. Jedeme pořád druzí s drobným odstupem za Speleem, při hledání čtvrté kontroly se potkáváme, později i s dalšími týmy - kontrola je totiž dost jinde. Lehce se propadáme, ale cestou si ještě střihneme pár speciálních úkolů jako je slaňovaní nebo otáčení ryby z obřích sirek a na konci kola jsme 3. a Speleo máme stále na dostřel.

Vyrážíme na trek, po pár km přesedáme na kajak, který byl ještě jednou změněn (slovy organizátorů: Normálně to je jen takový potok, teď je řeka to široká 800 metrů.) Je to jen takovej potok, ale docela to teče, na konci nás předbíhá druhý Speleo, ale volíme jiný postup (slovy Jiříka “Přece nepoběžíme za nějakejma šudlákama.“) kde je zase stahujeme a společně postupně stahujeme i týmy před námi.
Další postup vede z velké části lesem - jdeme si svoji variantu, těžko říct, která je lepší. To se už nedozvíme, protože Jirkovi se vrací problémy s kolenem, postupně zvolňujeme až už jenom jdeme. Ráno docházíme do depa s cca hodinovou ztrátou na první a zkoušíme jestli to půjde na kole. Jirka dlouho bojuje, různě to zkouší, ale nemůže ohnout nohu v koleni a s tím se na kole jede velice špatně :/ Tam se naše cesty dočasně rozdělily - organizátoři vzali Jirku do cíle, já jsem pokračoval v závodě aspoň mimo klasifikaci. S tříhodinovou ztrátou na Speleo pokračuju a dál už jen stručně.

Druhá biková etapa byla o dost kratší - asi 30 km, za to vedla o dost více v terénu, cesty rozbahněný až zatopený, muselo se dost improvizovat a sám jsem se nevyhnul několika chybám.
Asi v devět ráno vyrážím na poslední disciplínu - 30 km treku se spoustou vložených taškařic. Na cestě čekalo spousta překvapení: Průzkum jeskyně, lukostřelba, překážková dráha, chůze na chůdách, boot camp, tyrolský traverz bez jumarů. Nebyly to taškařice jen tak pro parádu, ale při jejich nesplnění byl trestný okruh klidně i na 20 minut. Zpočátku se mi dařilo úkoly plnit, lukostřelbu jsem vzhledem k tomu, že jsem střílel sám místo dvou lidí, nenastřílel (zkuste trefit terč 4x ze 3 střel). Na trestném okruhu jsem vyšlápl vosí hnízdo a pokračoval na poslední kontrolu, kde mě čekal zmíněný tyrolský traverz. Tam jsem se potkal ke všeobecnému údivu se Speleem. Já se divil, že je vůbec potkal, oni se divili, že jsem sám.
50 m dlouhý tyrolský traverz (šikmé lano) bez jumaru (proste vyručkovat nahoru zatímco vás organizátor jistí) jsem už nezvládl, tak jsem si dal další trestný úsek a ztratil tak Speleo.

Před pátou odpolední, tj, asi po 24 hodinách doběhnu do cíle, v posledních dvou minutách se přihnala průtrž mračen, takže jsem stačil ještě zmoknout. V cíli je mi blbě, jak mi snad ještě po žádném závodě nebylo. V tu samou dobu naši hokejisté vyrovnali proti švédsku (Rachna kachna, toto letělo…).

Celkově moc pěkný závody, pěkně zorganizované, pěkný prostředí. Vlatně jediným negativem je to, že jsme je nedojeli celý.

Nám se ještě před startem tak dlouho měnilo složení týmu, až jsme místo čtyřčlenného týmu a trasy Master vyrazili jen ve dvou (s Honzou Kotykem) na trasu Speed. Krásné zázemí i počasí slibovalo hezký závod i přes úroveň polských silnic. Tím však krása východu skončila. Již na rozpravě nám přišlo zvláštní, že nám pořadatel zdůrazňuje, že nemusíme brát všechny kontroly a dostat penalizaci. Přitom penalizace nebyly nijak velké, od 1 hodiny po 4 hodiny.
Ve dvě odpoledne začínáme krátkým orienťákem a s malou ztrátou na čelo vyrážíme na kolo. Asi po hodině jsme na čele a přijíždíme na brusle. 20 km na bruslích rychle uteče, stejně tak 60 na kole - postupy vedou více méně rovně a vše po dobrých cestách.

Před sedmou večer vyrážíme na 30 km treku, na který máme hned několik map - jednu turistickou a pak mapy pro OB různého měřítka a pravděpodonně i stáří. Všechny jsou tak staré, že raději na sobě ani nemají uvedeno, jak jsou staré. A všechny jsou víceméně nepoužitelné. Hlavně je na běh nepoužitelný terén.

Při odběhu z depa nás dobíhá několik týmů a všichni vytážíme vstříc tomuto nočnímu treku. V lese probíhá dlouhodobě těžba dřeva způsobem, kdy buldozér projede cestu, vyrubou se stromy v okolí, kmeny odvezou a klestí se nechá ležet na cestě, takže se na ní nedá ani jet ani jít, natož běžet. A tak projede buldozer další a další a projede další a další cestu… Výsledkem jsou stovky cest, po většině z nich se nedá jít a všude kolem je silná vrstva klestí. Takže postup na kontrolu probíhá stylem, že jdete po nějaké z množství cest, která vede vaším směrem a když uznáte, že už jste v oblasti kontroly, začnete hledat. Stavitel se se stavbou tratí nemazal a tak postavil kontroly jako hřbet, kupa, údolí a podobně.. prostě kvalita:) Těsně před koncem si vybíráme chvilku smůly, když na přelanění řeky doráží těsně před námi poslední tým z kategorie Masters a ti jsou už skutečně pomalí… 40 minut čekání. V cíli 30 km treku jsme po dvanácti hodinách, první tým odjel asi před hodinou. Organizátoři se nás pořád ptají, jestli máme všechny kontroly. Trochu nechápavě jim říkáme, že jasně.

Rychle se posilníme a vyrazíme na 100 km kola, do kterých je asi ve třetině vložený kajak. Kolo je poměrně triviální, i když docela kopcovaté, na konci nás ještě čeká krátké lanové centrum. Poslední tři hodiny už máme hlaďák jak smrt a do depa se těšíme jak na vysvobození. Cestou předjíždíme dva týmy, v depu do sebe ládujeme co nám přijde pod ruku a notně posilněni vyrážíme s drobným odstupem na třetí tým na posledních 30 km treku.

Stahujeme týmy před námi, cestou na jedničku potkáváme dva týmy jak se vrací stejným postupem, před dvojkou, těsně před setměním potkáváme jeden z nich znovu. A to je naposled, co jsme něco viděli. Setmělo se a hledáme kontrolu na hřbetu.. hodinu, dvě, čtyři. Nabíháme ji z několika stran, ale kontrola nikde. Po čtyřech hodinách hledání se rozhodujeme tuto kontrolu vynechat, jsou za ni jen dvě hodiny penalizace… Po podrobném prostudování, kolik je za kterou kontrolu penalizace, a zkušenostech z minulého treku přemýšlíme, jestli se nevyplatí vynechat i další kontroly. Rozhodujeme se pokračovat, když ale cesta, kterou máme jít několik km neexistuje, rozhodnutí je jasné - vynechat. A tak před půlnocí po 33 hodinách dobíháme bez tří kontrol do cíle. Jsme z toho trochu rozpačití, ale podle pravidel to je výhodné.

Ráno je ale všechno jinak. Pořadatelé začínají vymýšlet nová pravidla - tým musí sebrat minimálně polovinu kontrol, aby byl klasifikován. Jenže v pravidlech stojí, že tým musí sebrat polovinu všech kontrol, o jednotlivých sekcích tam není ani zmínka. Na tuto námitku pořadatelé “neví” co s ní a poradí se. A jestli nezemřeli, radí se dodnes (v oficiálních výsledcích se i čtvrt roku po ukončení závodu stále ještě radí). Jestli nám dají za pravdu, budeme třetí, pokud ne, těžko říct. I když.. záleží na tom ještě?

Dojmy ze závodu jsou více než rozpačité. V této oblasti jsem nikdy předtím nebyl, pořadatelé zajistili krásné zázemí i dobrou organizaci. K tomu udělali nesmyslná pravidla a trať byla značně nevyvážená - kolo primitivní, jako kdyby nebylo, treky brutální. Když jsme jim však říkali připomínky k pravidlům, vypadali, že je berou vážně. Snad se nám příště podaří přijet se 4členným týmem a popereme se s tímto závodem v plné verzi.

A to, jak Slovinci digitálně čistí mapu, můžete vidět tady na fotkách. Další fotky budou během pár dnů.

Když mi pár dní před závodem volal Marek Navrátil, rychle jsem vytušil co se děje. Hned se mi vybavil rok 2006 a 5tidenní zimní adventure race Bergson Winter Challenge. Hned jsem ale věděl, že do toho chci jít zase. Tým Tilak/OpavaNet/Merida, za který jsem letos startoval, zde loni zvítězil. Přestože z loňské sestavy zbyl jen Tom, nevyhnuli jsme se otázkám o obhajobě. Pří pohledu na venkovní počasí a také na startovní listinu bylo zřejmé, že letošní závod hodně náročný.

Přijely silné ukrajinské týmy, několikásobný vítěz českého AR - finský tým Omjakon, domácí Poláci, český repre tým AlpinePro/Nutrend/Merida, další český tým, atd. Přijíždíme do Polska, všude je břečka a prší, další den, kdy chystáme věci do dep, pro změnu sněží. Během následujících dní a nocí navštívíme místa o výšce 300 i 1700 m.n.m., může nás tak čekat prakticky cokoli. Při pohledu na mapu je zřejmé, že se trasa závodu moc neliší od loňska.

V pondělí v 10 ráno závod začal. Krátký a rychlý orienťák, rychlý přesun na začátek sněhu a po něm už téměř 40 km běžek. Stoupáme na tuleních pásech, rozestupy jsou malé a tak se předjíždíme s mnoha týmy, nejvíce asi s finskými Omjakony, kteří vše bruslí. Do depa dorážíme jako čtvrtí a s příchodem tmy vyrážíme stokilometrovou cykloetapu.

Jedno z rozhodujících míst celého závodu nás čeká již na 2. kontrole této etapy - 200m dlouhý lanový traverz s kolem nad zamrzlou řekou. Traverz to byl velice náročný, pořadatelé napnuli jen dvě lana a bylo tak jasné, že se budou tvořit fronty. Potíže s pláštěm a dva defekty kousek před touto kontrolou nás stály mnoho času a tak jsme dorazili na místo až jako 7.
Před námi jsou stále ještě dva týmy na jedno lano a zvažujeme tak svoji situaci. Buď budeme 2 hodiny čekat, než se dostaneme na řadu nebo dostaneme 3 hodiny penalizaci a tento hendikep si povezem až do cíle. Vyčkáváme, jenže za půl hodiny se polský tým na laně před námi vůbec nepohnul, čekání vypadá aspoň na čtyři hodiny nebo ještě déle, přehodnocujeme tak situaci, volíme penalizaci a pokračujeme dál na kole. Nad ránem, po dalším defektu dorážíme do depa B, kde rychle vyrážíme na 40 km treku.

Čeká nás asi nejzimnější etapa s výstupem na Babiu Góru (1725m) Cestou na Babiu Góru se setkáváme s polským týmem, s nimi se pak ještě další dva dny přetahujeme o čtvrté místo. Nahoře panuje skutečně zimní počasí - mlha, vítra, zima. Musíme dávat moc dobrý pozor, abychom sestoupili správným směrem. Jdeme opatrně, i tak jsme se ale nevyhnuli drobné chybě. Na další kontole nás čeká opět odběr krve, a neuropsychologové s testem pozornosti a plánování a také změna trati – kvůli podmínkám podruhé na Babiu Góru nepůjdeme.

Na večer (jak to tak chodí) vyrážíme na další bike, tentokrát 150km. Při tlačení kola na observatoř na Lubomíru (944 m.n.m) se potkáváme s Finy i Poláky. Přichází druhá noc a padají první rozhodnutí ohledně spánku. Rozhodujeme se zatím nespát, drobné krize se nám daří zažehnávat. Na 16. kontrolu dorážíme pár minut po Polácích a čekáme tak, než překonají speciální lanovou disciplínu. Tlačení kola na Mogielici (1171 m.n.m), defekt a výměna pláště, 40 km do depa a jedna terénně-bahenní vložka a po cca 50 hodinách od startu jsme opět v depu (tj. druhý den v poledne).

Vyrážíme na předposlední etapu, 60 km treku po okolních vrcholcích. Cestou z depa se opět potkáváme s Poláky, kteří se stačili v depu lehce vyspat. My zatím jedeme non-stop a pomalu nám začíná být jasné, že takhle to až do konce nepůjde. Trek má celkem jednoduchou strukturu - co kontrola to kopec. A tak to bereme postupně - Luboň Wielki (1022m), Strzebel (976m), Lubogoszcz (968m), Snieznica (1006m) a Mogielica (1171m). Přichází třetí noc a s ním potřeba spánku. Jenže není kde - z obchodu nás paní vyhodí, hospoda je zrušená, nadráží je zavřené, tak musí stačit čtvrt hodiny na spodní stanici lanovky pod Sniežnicí. Posilněni krákým spánkem se vydáváme na Sněžnici a sjezdovka „ožívá“. Postup na Mogielici je záležitost vůle a naplno se projevuje spánkový deficit. Na asfaltu různě usínáme za pochodu a posledních 6km do kopce vede ž avem v lese a vidíme doslova tunel. Již docela pomalým tempem dorážíme čtvrtý den ráno do depa a čeká nás už jen posledních 30 km na lyžích.

V depu se potkáváme s Finy, kteří nás evidentně nečekali a zběsile se snaží vyrazit z depa před námi. K jejich údivu je nestíháme a posilňujeme se další čtvrt hodinou spánku. Až potom vyrážíme za nimi, abychom je o dvě kontroly později opět dojeli. Vezeme si však s sebou 3h penalizaci z prvního přelanění, Finové jsou tedy před námi. Na závěr si ještě dáme lanový traverz s lyžemi přes řeku a po 78 hodinách jsme v cíli.
Chvíli po tom se opět hlásí neuropsychologové s odběrem krve, se svými testy plánování a pozornosti plnými koleček a olbřímích korálků.

V závodě zvítězil prakticky stylem start-cíl ukrajinský tým Craft, skvělé druhé místo obsadil český tým AlpinePro/Nutrend/Merida, na třetím místě skončil finský tým Omjakon. My jsme zůstali s celkovým časem (po započtení tříhodinové penalizace) 81 hodin těsně pod stupni vítězů. Závod dokončilo 6 týmů, Dánové kvůli zranění své členky dokončili nekompletní, polský tým byl kvůli porušení pravidel diskvalifikován.

Na závěr bych chtěl poděkovat všem sponzorům a partnerů, kteří nás podpořili, všem, kteří nám fandili a také hlavně kolegům z týmu, že jsem s nimi mohl tento závod jet.